THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
No, to jsem si zase jednou dal! Francouzská kapela (?) Dark Sanctuary se navenek tváří jako konvenční a nezáludné gotické těleso s triem něžných feminin v sestavě, ale uvnitř jejího kotoučku De lumière et d'obscurité jsou věci až příliš jiné, než se zdají. Úvod jakoby vypadl z nějakého doom - gotického žurnálu - mocné stěny kláves přehrávají trochu jednotvárný motiv za doprovodu nějakého toho povinného smyčce, do něžných srdcí se derou slzy a krvavé růže padají do klína uplakaných andělů. Na krajinu se snáší kalný déšť...
Fáze zvědavosti, co že nám bude pršet dále, však záhy přechází do zděšeného naslouchání a uvědomování si. Úchvatně vzduté varhanní vzdechy ztékají líně z gotických fresek a slavičí ženský vokál sténá jako hříchem tělesnosti pokoušení svatí - úpěnlivě, jednotvárně a nedůvěryhodně. 10. minuta vysedávání v Temné svatyni - ještě držím v třesoucích se dlaních ubohý cár naděje, v očekávání spásného nápadu, změny, vášnivého políbení můz. Varhany však stále úpí, micinka mňouká z mystické mlhy, můzy prolévají hrdlem jiskrný truňk a nikam se neženou. Jeden motiv je s kravskou pečlivostí přežvýkáván stále dokola a dokola a dokola... 30. minuta - poznání na mě dolehlo a tak nazdařbůh projíždím celé CD - ach NE!!! Ono se to vůbec nemění, těžkopádně to orá jednu a tutéž neúrodnou brázdu, nikde ani stopy po nějaké emoci (krom snad naléhavého halekání ženušek). Těžko soudit, zda jsem tvůrcům udělal něco přímo já, nebo celý svět... Ať žije pomsta Weltschmerzu! 55. minuta - upadám do vražedných depresí, zatímco z ozvučovací soustavy se linou kemrózně nepřekousnutelné nitky téhož. Vzlyky, steny, šum, bublání, tryzna, mor... Ano, snad jsem rozervanec, ale tohle párání beztvarých zdechlin čehosi mě ubíjí víc, než ranní tma a sahání na zápěstí. Chci krev! Maso! Mléko! Hudební lyrika - proč ne, ale k čemu tohle hledání ztracených iluzí, které beztak nestojí ani za pěti vteřinové dloubání v nose! Má - li mě tahle pseudo - klasicistická spodoba opery roztesknit a naladit do neznámých duševních vln, věru nevím. Texty jsou čistě francouzské, vokální linky stabilně ukvičené, zlomů v monolitické neměnnosti nevidět na obzorech zakalených nudou. 56. minuta - odpadám...
Ať už hudba Dark Sanctuary míří k jakémukoli cíli, dorazí tam beze mne. Je to stereotypní pouť suchopárným úvozem, kde srdceryvně mečí sbory serafínů a hustě prší velké kulové. Snad jsem ještě nedospěl do stádia duševní beznaděje, kdy v téhle hudbě začnu hledat východisko z životní mizérie. A bůh mě chraň, dospěju - li...
Strašlivě pomalé uvadání... Z toho usnula i smrt, která zaklepala u mých dveří... Schoval ji pod schody a tuhle desku jí vsunul mezi žebra. To má za to!!!
2 / 10
Arkadae
- kytary, klávesy
Sombre Cÿr
- basa, perkuse
Dame Pandora
- zpěv
Hylgaryss
- kytary, klávesy
Marguerite
- viola
Eliane
- viola
1. Préludia
2. De lumiere et d'obscurite
3. Le paradis noir
4. Rêve mortuaire
5. Cet enfer au paradis
6. La chute de l'ange
7. Interludia
8. Au milieu des sepultures
9. Ordre et decadence
10. Les entrailles de ce purgatoire
11. Funerailles
12. Que mon dernier soupir m'emporte
13. Summoning of the muse
L'être las - l'envers du miroir (2003)
Vie éphémère (MCD) (2002)
De lumière et d'obscurité (2000)
Royame Mélancolique (1999)
Funeral Cry (MCD) (1998)
Takhle cerne bych to rozhodne nevidel, ale spis nez na soustredeny poslech se tahle deska hodi jako kulisa. Pekne a nerusene to plyne a pusobi uklidnujicim dojmem. [EDIT 15.7.2007] - Fakt dobre.. vic nez dobre. +1.5b
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.